CSI: Jaký je život v současném Aleppu?
Dr. Antaki: Z vojenského hlediska je klid. Vláda kontroluje celé Aleppo od konce roku 2016. Dohoda o příměří ukončila v březnu 2020 boje s povstalci, kteří ohrožovali město z okolí několika kilometrů.
Z ekonomického hlediska je však situace katastrofální. Více než 80 % obyvatel žije v chudobě. Nezaměstnanost a inflace prudce vzrostly. A ti, kteří mají práci, vydělávají v průměru 700,- Kč měsíčně.
Chybí základní zboží, například pohonné hmoty. Od začátku války byla v našich domech každou zimu zima; několikrát jsme opravdu mrzli. Elektřina je k dispozici pouze tři hodiny denně. Lidé musí stát hodiny ve frontě na příděl chleba – čtvrt kg na osobu každé dva dny. Donedávna museli lidé stát 48 hodin ve frontě, aby si mohli jednou za čtrnáct dní nakoupit 20 litrů pohonných hmot. Dnes jim vláda prostřednictvím SMS zpráv oznamuje, kdy si mohou příděl pohonných hmot koupit. 20 litrů je ale na 14 dní zcela nedostačující.
Sýrie byla kdysi obilnicí Blízkého východu. Mnoho žen v Aleppu je dnes tak podvyživených, že nemohou kojit své dítě. My z organizace „Modří Maristé“ jsme proto vytvořili speciální program na distribuci dětské výživy chudým rodinám.
Do jaké míry se na krizi podílejí sankce?
Nespravedlivé sankce, které na nás uvalily USA, EU a bohužel i Švýcarsko, jsou pro Syřany smrtící. Snaží se nás přesvědčit, že se týkají jen lidí z okruhu syrské vlády. Dopadají ale na všechny. Sankce výrazně ztěžují dovoz základního zboží. Například v Aleppu je nyní tak málo dialyzačních přístrojů, že pacienti mohou být často léčeni pouze dvě hodiny denně místo potřebných čtyř hodin.
Tři z mých přátel zemřeli na COVID-19, protože pro ně nebyly k dispozici ventilátory. Nejhorší ale je, že sankce brání hospodářskému oživení a brání investicím v zemi.
Proč se věnujete humanitární práci?
V roce 1986 jsme s manželkou a přáteli z řádu bratří maristů založili organizaci s názvem Boží ucho. V osmdesátých a devadesátých letech odešlo ze země poměrně hodně křesťanů z ekonomických důvodů. Chtěli jsme křesťany přesvědčit, aby s naší pomocí zůstali v Sýrii. Připomínali jsme jim, že Sýrie, jedno z míst, kde se zrodilo křesťanství, je jejich domovem. 23. července 2012 ovládli východní Aleppo džihádisté. 500 000 lidí odtud uprchlo do západní části města. Ve čtvrti, kde jsme pracovali, uprchlíci obsadili některé školy, aby v nich našli útočiště. Venku bylo čtyřicet stupňů a tito lidé neměli jídlo, oblečení ani vodu. Navštěvovali jsme tyto školy, abychom rozdali humanitární pomoc a vedli programy pro děti. Naši dobrovolníci měli na sobě modrá trička, aby se identifikovali. A když nás děti viděly přicházet, křičely: „Modří! Blues!“ Proto jsme se rozhodli změnit název na „Modří maristé“.
Jak „Modří maristé“ pomáhají lidem v Aleppu?
Naší hlavní zásadou je „solidarita, ne charita“. Nikomu nepomáháme, aniž bychom s ním nenavázali osobní kontakt. Snažíme se respektovat lidskou důstojnost.
V Aleppu máme 14 projektů. Dárci CSI podporují náš program mikroúvěrů, který dosud financoval 188 malých podniků. CSI také podporuje náš program „Heartmade“, v jehož rámci ženy šijí nové oblečení ze starých látek. Kromě toho pomáháme lidem platit nájem a účty za léčení. Rozdáváme také jídlo a staráme se o staré lidi a malé děti.
V táboře pro vysídlené osoby poblíž Aleppa poskytujeme lidem oblečení, potraviny a lékařskou pomoc. V tomto táboře žijí lidé, které vyhnala z domovů turecká invaze do severosyrské provincie Afrín v roce 2018.
Jak vypadá vaše každodenní práce?
Pracuji sedm dní v týdnu, od 8 do 23 hodin. Od 8 do 14 hodin se starám o pacienty ve své lékařské praxi. Od 15:00 do 23:00 působím jako vedoucí Modrých maristů.
Řekněte nám více o vašich dobrovolnících.
Naši první dobrovolníci se hlásili po zahájení bojů o Aleppo v červenci 2012. Slyšeli o naší práci pro vysídlené a chtěli se zapojit. Mnozí přišli proti vůli svých rodičů, kteří se o ně báli. Dnes u nás pracuje 155 převážně křesťanských dobrovolníků. Ale jsou tu i muslimové. Na náboženství nezáleží, pokud dobrovolníci sdílejí naše hodnoty – pomoc lidem s láskou a respektem.
Chtěl jste někdy opustit Sýrii?
Rozhodně. Moje žena a já už nemáme v Sýrii nikoho z rodiny. Mého bratra zabili teroristé z IS, když zaútočili na autobus, ve kterém cestoval. Zbytek naší rodiny a většina našich přátel opustila zemi. Bylo by pro nás velmi snadné se za nimi vystěhovat. Považujeme však za svou povinnost v Sýrii zůstat. Když lidé vidí, že neodcházíme, dává jim to naději.
CSI – Joel Veldkamp
