Zranitelní ve světě sekularismu a islámu.

​

Katolické noviny: Byl jste svědkem pronásledování křesťanů v řadě zemí: Co bývá příčinou, že skryté napětí ve společnosti se přemění v násilí?

John Eibner: Křesťané jsou dnes pronásledováni v podstatě ze stejných důvodů jako Ježíš a prvotní křesťané před dvěma tisíci lety. Jelikož se řídí božskou autoritou, která – řečeno biblickým jazykem – stojí nad „mocnostmi a knížaty“ světa, Ježíš a jeho následovníci vždy představují ohrožení autority a ambicí těchto „mocností a knížat“. Křesťané jsou někdy pronásledováni prostě tehdy, když nemají zastání, pročež jsou příhodnými obětními beránky a ctižádostiví vládci toho zneužívají. V obou případech „mocnosti a knížata“ podněcují k nenávisti proti křesťanům a úmyslně vytvářejí podmínky pro šikanu a zastrašování. Ovšemže perzekuce není jedinou jejich metodou k potlačování nebezpečí, které pro ně plyne z křesťanství. Jiným prověřeným způsobem mocných, jak se vypořádat s hrozbou, kterou jim skýtá křesťanská víra, je vyzývání ke spolupráci. Konstantinovská tradice ponouká církev k podílu na světské moci výměnou za poslušnost vůči státu a zapojení se do jeho činnosti. Také se stává, že je perzekuce praktikována souběžně se získáváním spolupracovníků. Kdo žil za komunistického režimu v Československu, o tom něco ví.

Sledujeme-li christianizaci Evropy do konce 19. století, perzekuce byla při ní páchána většinou jedněmi křesťany na jiných křesťanech. Takový útisk se obvykle vyskytuje v důsledku vnímání ohrožení moci. Náboženská perzekuce toho druhu měla mocný vliv na vývoj v zemích Koruny české v období po reformaci. Když Evropa na své cestě k postkřesťanské společnosti prošla extrémní sekularizací ve 20. století, mocní pronásledovatelé přestali předstírat, že jsou křesťany. Zavrhnuvše prastarou křesťanskou víru, útočili proti ní ve jménu pohanského nacionálního socialismu a ateistického komunismu.

Co se Vám honilo hlavou, když jste viděl, jak většina Arménů v roce 2023 opustila Náhorní Karabach? Odhadoval jste, že k tomu jednou dojde?

Moje první myšlenky se týkaly obětí této etnicko-náboženské čistky a toho, jak by jim CSI mohlo nejlépe projevit sounáležitost v podobě humanitární pomoci. Ale už velmi brzy jsem si uvědomil, že k této etnické čistce arménských křesťanů může v jednadvacátém století dojít, protože neměli žádného vlivného zastánce. Všechny geopolitické a ekonomické zájmy Moskvy, Washingtonu i Bruselu byly propojené s muslimskými turecko-ázerbájdžánskými cíli. Z těchto „mocností a knížat“ nikdo nezasáhl s rozhodností ve prospěch tísněných arménských křesťanů. Během devíti měsíců blokády a následujících dvou dnů vojenské invaze neudělali skoro nic více, než že vyslovili pouhé rétorické protesty. Neuvalili žádné sankce proti ázerbájdžánským strůjcům etnicko-náboženské čistky. Mělo by nám to posloužit jako ukázka zranitelnosti křesťanských komunit v postkřesťanském světě, kde si islám a sekularismus na rozdíl od křesťanství uchovávají účinnou politickou sílu.

Byli Arméni v Náhorním Karabachu před rokem 1988 utlačováni ze strany Ázerbájdžánců? Pokud ano, způsobovala to odlišnost národnostní, nebo náboženská?

Potírání Arménů ze strany Ázerbájdžánců má dlouhou, krvavou historii a v Náhorním Karabachu obzvláště. Když uvažujeme o etnicko-náboženské čistce v Náhorním Karabachu, mějme na paměti, že se jedná jen o nejnovější epizodu v procesu genocidy arménských křesťanů v turkicko-muslimském světě. Muslimští Turci a muslimští Ázerbájdžánci jsou „jeden národ ve dvou státech“, jak prezident Turecka Recep Tayyip Erdogan prohlásil v ázerbájdžánském parlamentu roku 2009. V obou politických celcích turkicko-muslimského národa se zjevně uplatňuje vzorec genocidy už od konce 19. století, kdy došlo k masakrům arménských křesťanů v Anatolii, které za první světové války dospěly k vrcholu, dnes označovanému jako arménská genocida. Proces genocidy však pokračoval i po válce. Roku 1918 byl Islámskou armádou Envera Paši přenesen do Zakavkazska a pokračoval v poválečných letech, kdy byly utvářeny nové státy Arménie a Ázerbájdžán. Toto formování národů bylo provázeno krveprolitím a násilným vysídlováním. Napadený Náhorní Karabach nebyl výjimkou. Existence vskutku nezávislého, suverénního státu arménských křesťanů je trnem v oku ideologii muslimské nadřazenosti, která dominuje politické kultuře jednoho ázerbájdžánsko-tureckého národa, o němž mluvil Erdogan. Těm, kdo se domnívají, že konflikt v Náhorním Karabachu je pouze místní půtka o drobný, chudý, horský region, uniká širší obraz. Jde o projev vzestupu neoosmanského imperiálního seskupení, který se opírá o ekonomickou a vojenskou sílu turkicko-ázerbájdžánské osy. Zóna jejího vlivu sahá v Evropě na Kypr a Balkán, v severní Africe do Libye a na Blízkém východě do Sýrie a Iráku. Členství Turecka v NATO a energetická závislost Evropy na Ázerbájdžánu nahrály vojenské agresi neoosmanského seskupení, pročež mohlo beztrestně z etnických důvodů vypudit 120 tisíc převážně chudých arménských křesťanů z jejich historické vlasti.

Co podle Vás motivuje nikaragujské úřady k zatýkání kněží?

Nikaragujské úřady zatýkají kněze především proto, že katolická církev je známa rozhodným hájením lidských práv a je úzce spřízněna s katolickými odborovými hnutími, jež kladou odpor diktatuře. Marxisticky orientovaný Ortegův režim je teď slabý a vnímá svou křehkost. To, co se děje v Nakaragui, není vlastně moc vzdáleno šikaně, zatýkání, a dokonce vraždění kněží v Polsku osmdesátých let, kde církví podporované odborové hnutí Solidarność nabralo spád a narušilo stabilitu komunistického režimu.

V Nigérii těsně před Vánocemi radikální muslimové zahubili 198 křesťanů. Je více zemí, kde křesťané trpí násilí od muslimů?

Ve všech zemích s muslimskou majoritou křesťané trpí kvůli islámskému područí. To má různé podoby od společenské nebo právní diskriminace po etnickou čistku, jaké jsme byli svědky v Náhorním Karabachu. Štědrovečerní masakr, jemuž padlo za oběť téměř dvě stě křesťanů, a vysídlení tisíců těch přeživších jsou částí dlouhodobého procesu odstraňování křesťanů s centrem v nigerijském středním pásu.

Víte o nějaké zemi, kde muslimové tvoří většinu a kde je zároveň dodržována svoboda náboženství?

Jsou některé země s muslimskou většinou, kde je křesťanům a dalším nemuslimům přiznávána značná míra tolerance. Patří mezi ně například Indonésie a Bangladéš. Ale i v těchto relativně tolerantních zemích je silně omezena možnost evangelizace a konverze od islámu k jiné víře obnáší riziko vážných trestů buď od společnosti, nebo od státu. Od Káhirské deklarace lidských práv v islámu, která byla přijata Organizací islámské spolupráce, je jasné, co říká „společný hlas islámského světa“ (reprezentovaného 57 státy): lidská práva jsou podřízena nábožensky diskriminujícím principům islámu, jak jsou vyjádřeny v islámském zákoně.

Domníváte se, že je správné, když státy západní a střední Evropy ekonomicky spolupracují se zeměmi, kde není dodržována svoboda náboženství?

Nevěřím na zakazování hospodářské spolupráce skrze ekonomické sankce uvalené na určité státy. Ale cílené sankce proti těm, které řádný právní proces usvědčil z hrubého porušení náboženské svobody či jiných lidských práv, jsou jiná věc.

Evropské země jsou běžně považovány za prosperující v oblasti tolerance a lidských práv. Informace, které podala OIDAC (organizace dokumentující nesnášenlivost vůči křesťanům v Evropě – pozn. red.), však ukazují jiný vývoj: Mezi lety 2021–22 vzrostl počet nenávistných útoků na křesťany, bylo více případů žhářství kostelů (zvláště v Německu, Francii, Itálii a Spojeném království), někteří křesťané byli za své náboženské postoje propuštěni ze zaměstnání, jiní byli trestně stíháni za nenásilné vyjádření náboženského názoru na veřejnosti. Kde je chyba?

Jak se stupňuje státně prosazovaný sekularismus a Evropa se stává naprosto postkřesťanskou společností, protikřesťanských činů – včetně násilných – bude nevyhnutelně přibývat. Sekulární politické a ekonomické elity čím dále tím více spatřují v evropském křesťanství překážku pro globalizaci Evropy.

Pomáhal jste prosazovat náboženskou svobodu za železnou oponou: Tvrdili Vám komunističtí politici, že křesťané jsou ve východním bloku svobodní? Snažili se Vás nějak zmást?

Samozřejmě že to zkoušeli. To člověk může čekat od politiků obecně, nejen od těch komunistických. Úkolem politiků je kormidlovat veřejné mínění podle kurzu, který se hodí do jejich strategie. A jen málo politiků za žádných okolností nesáhne po nástroji jménem klamání. Za léta mé kariéry se mi tato zkušenost pevně usadila v mysli. Když dnes slyším funkcionáře ze zemí s úzkou vazbou na Spojené státy a jejich spojence – jako jsou Ázerbájdžán, Nigérie, Egypt a Saúdská Arábie –, jak trvají na tom, že v jejich zemích nemají křesťané žádné problémy, nepřekvapuje mě to. Stejně jako nejsem překvapen, když západní vedoucí představitelé zlehčují útlak křesťanů v prozápadních státech, zatímco zdůrazňují útlak, k němuž dochází ve státech opačného tábora. Dokonce i nestátní a protikřesťanští islamističtí extremisté jako mudžahedíni v Afghánistánu a s al-Káidou spojení teroristé v Sýrii byli oficiálními západními představiteli vykresleni jako „bojovníci za svobodu“, protože Washingtonu poskytli užitečnou službu proti politickým protivníkům. Takže ano, komunisté se pokusili klamat, ale jak bychom měli vědět od Machiavelliho, na toto temné umění nemají monopol.

Jsou křesťanské komunity, které musejí pro své vyznání trpět, jiné než ty, jež žijí v bezpečí? Prožívají pronásledovaní křesťané svou víru hlouběji?

Ač je těžké to zobecnit, ti, kdo byli pronásledováni, citlivěji vnímají takovou politiku, která působí pronásledování, a utrpení, které je tím zapříčiněno. Navíc když někdo zachová víru uprostřed soužení, pravděpodobně z něj vyjde ve víře upevněn. Je to ještě patrnější, podíváme-li se na křesťanská společenství, jež trpěla pronásledování za komunismu, a pak na ta v západní Evropě a Severní Americe, která nikoli. V Severní Americe a západní Evropě jsou lidé k tomu, opustit náboženskou víru, přidat se k proudu a přijmout převažující světský, materialisticky konzumní způsob života, ochotnější, než je tomu v případě východní Evropy a někdejších států Sovětského svazu. Avšak zanedlouho bude už jen poskrovnu těch, kdo zažili v dnešní České republice nebo jiných státech bývalé Varšavské smlouvy komunistickou náboženskou perzekuci. Čas ukáže, do jaké míry zmíněná křesťanská společenství podléhají protikřesťanským silám ateistického sekulárního materialismu, jehož dominance roste v postkřesťanském západním světě.

Rozhovor přetištěn s laskavým svolením redakce Katolických novin