Londýn: Mezinárodní ministerská konference o svobodě náboženské víry a svědomí – 5.- 6. července 2022

Rolf Hoeneisen: Tématem ministerské konference v Londýně ve dnech 5. a 6. července 2022 byla náboženská svoboda. To Vás jistě těší?

John Eibner:  Ministerská konference v Londýně byla součástí série akcí iniciovaných Aliancí za svobodu náboženského vyznání, kterou vede vláda USA. Základy této 36členné „koalice ochotných“ položila Trumpova administrativa v době, kdy byl Mike Pompeo ministrem zahraničí. Sídlí na americkém ministerstvu zahraničí a funguje jako jeden z mnoha nástrojů  tvůrců zahraniční politiky, kteří sledují národní zájmy. Londýn v tomto ohledu následuje Washington. Iniciativa v oblasti náboženské svobody je nástrojem prezentace globální moci Spojeného království a jeho spojenců, zejména USA.  Zvláště patrné to bylo v krátkém poselství ministryně zahraničí Liz Trussové na této akci, jehož ústředním bodem bylo odsouzení ruské invaze na Ukrajinu.

To nezní moc nadšeně? Lze mít cosi proti diskusi o náboženské svobodě?

Nikdo by neměl být v zásadě proti diskusi o náboženské svobodě. Ale skutečné otázky jsou následující: Jaký je charakter a kvalita této diskuse? Je diskuse zaměřena na prosazování náboženské svobody jako základního lidského práva pro všechny, nebo je používána selektivně jako obušek, kterým se mlátí někteří protivníci a nepřátelé, a přitom se šetří nábožensky netolerantní mocnosti, které fungují jako partneři a spojenci? Musíme se podívat na skutečné výsledky diskuse. Mají nějaký význam?

Zvláštní vyslankyně předsedy vlády pro svobodu náboženského vyznání, poslankyně Fiona Bruceová, velmi jasně uvedla, jaká opatření by byla měřítkem úspěchu ministerské konference: „Tato významná konference nebude mít žádný význam, pokud nevyústí ve společné globální kroky k zajištění svobody náboženského vyznání a svědomí na celém světě.“

Jak tedy hodnotíte výsledky?

V prohlášeních předsedy vlády nebo ministra zahraničí na konferenci nebylo nic, co by naznačovalo, že cíle zvláštního vyslance bude dosaženo. Je třeba říci, že Fiona Bruceová je jednou z nejoddanějších členek Dolní sněmovny, která se zasazuje o svobodu náboženského vyznání. Funkce zvláštní vyslankyně však s sebou nese jen malé pravomoci a nepodílí se na  formulování zahraniční politiky.

Vypadáte rozčarovaně

Řekl bych spíše realisticky než rozčarovaně. „Mluvení“, které nepřináší hmatatelné výsledky, je ve výsledku kontraproduktivní. Londýnský „talkshop“ byl uhlazenou show, která začínala tím, že sbor Občané světa zazpíval píseň z vánoční komedie Sám doma v ukrajinštině. V průběhu programu  jeden z účastníků poznamenal:  „Připadá mi to jako prostor pro bezpečný „pokec“ ministerstva zahraničí. Není zde prostor pro ostrou diskusi o tom, co se skutečně děje.“ Je to velká škoda, protože v publiku bylo mnoho dobře informovaných, angažovaných a přemýšlivých lidí z celého světa. Kdyby byla konference méně přísně řízená ministerstvem zahraničí, s volnější výměnou názorů mezi státem, skutečnou občanskou společností a oběťmi, mohla být cenným zdrojem informací pro tvůrce politik a  ti by mohli lépe sladit politiku Spojeného království s podporou náboženské svobody. Konference ministrů však byla přece jen státem sponzorovanou a organizovanou akcí. Dalo se očekávat, že státní narativy převálcují ušlechtilé úsilí bezmocné zvláštní vyslankyně Spojeného království pro svobodu náboženského vyznání nebo víry, poslankyně Fiony Bruceové.

Nicméně 30 států podepsalo závěrečný dokument. Tyto vlády v něm mimo jiné slibují, že budou těsněji spolupracovat s odborníky na lidská práva. Co je na tom špatného?

Na tom samozřejmě není nic špatného. Dokument obsahuje srdceryvné fráze, jež jsou ve vládních prohlášeních o náboženské svobodě až příliš časté. K ucelenému politickému prohlášení to má ale velmi daleko. Ani premiér, ani ministr zahraničí žádné nepředložili. Co znamená „užší spolupráce s odborníky na lidská práva“? Jak taková spolupráce, pokud k ní dojde, zlepší osud obětí náboženského pronásledování? Odpovědi na tyto otázky z ministerská konference nepřinesla. Obecný příslib „užší spolupráce s odborníky na lidská práva“ není příliš přesvědčivým výsledkem dvoudenní ministerské konference, v době, kdy náboženské pronásledování v některých částech světa nabývá charakteru genocidy.

CSI chce pomáhat pronásledovaným. Jak účinná může být pomoc, pokud se nezmění politické poměry? Nebylo by účinnější spolupracovat s vládami?

CSI je skutečnou organizací občanské společnosti. Nejsme závislí na vládních prostředcích. Naším mandátem je jednat solidárně s pronásledovanými. Jsou to jejich zájmy, které zásadně určují činnost CSI. To se děje prostřednictvím duchovní a materiální podpory obětem tam, kde existují možnosti přístupu k obětem. CSI tradičně podstupuje určitá rizika, aby získala přístup k obětem, které pronásledující mocnosti a jejich komplicové v mezinárodním společenství odřízli od vnějšího světa. Byly zachráněny životy a otroci byli propuštěni na svobodu, to vše bez zásahu vlády a bez zásadní změny politických poměrů. Tak to pokračuje na mnoha frontách náboženské svobody i dnes.

Avšak CSI také usiluje s využitím svého vlivu o zásadní změny politických podmínek, které pronásledování vyvolávají. CSI v minulosti sehrála ve změně politických poměrů určitou roli.

Můžete uvést nějaké příklady?

Kampaň za náboženskou svobodu ve spolupráci se státy, které jsou členy OBSE, přispěla ke zhroucení militantně ateistického komunismu v Sovětském svazu a jeho východoevropských satelitech. Dále bych uvedl zmaření snah Ázerbájdžánu a Turecka vyhnat arménské křesťany z jejich domovů v Náhorním Karabachu v 90. letech a ukončení džihádu súdánské vlády proti černošským křesťanům, kteří se odmítli podřídit. CSI je ochotna s vládami spolupracovat, pokud vidíme, že podporují náboženskou svobodu. Nebudeme však podporovat politiku, která náboženskou svobodu podkopává a nebudeme mlčet jen proto, že vlády raději mlčí.

Před konferencí CSI požádala britskou ministryni zahraničí, aby vypracovala návrh rezoluce odsuzující hrozivou situaci v Nigérii a nečinnost USA. Jak to dopadlo?

Přesněji řečeno, požádali jsme ministryni zahraničí, aby na ministerské konferenci navrhla rezoluci, která by Nigérii prohlásila co se náboženské svobody týče za „zemi zvláštního zájmu“. Učinili jsme tak ze dvou důvodů: zaprvé kvůli dobře zdokumentovanému, rozsáhlému náboženskému pronásledování v Nigérii, zejména „náboženským čistkám“ křesťanů v centrálním pásu, a zadruhé proto, že ministr zahraničí USA Anthony Blinken v předvečer své návštěvy Abuji, kde loni v listopadu uzavíral obchodní dohody, Nigérii ze seznamu těchto zemí vyřadil. Šlo o ústupek nigerijským úřadům v době, kdy je nejvyšší prioritou Washingtonu posílit svůj vojenský a ekonomický vliv v zemi. V současnosti totiž roste nejen v Nigérii ekonomický vliv Číny. Ministr zahraničí se na ministerské konferenci rozhodl Nigérii za „zemi zvláštního zájmu“ neoznačit.  Je to dobrý příklad celkem běžné praxe, kdy geopolitické zájmy mají větší prioritu než náboženská svoboda.

Ministři tedy dva dny hovořili o ochraně náboženské svobody, aniž by zmínili aktuální ohniska náboženského pronásledování?

Bylo by chybou se domnívat, že ministři strávili dva dny diskusemi o náboženské svobodě. Těch několik duchovně zaměřených se zapojilo  krátkým vystoupením a pak zmizeli. V oficiálním programu byla zvláště zdůrazněna některá „horká místa“, například pronásledování muslimských Ujgurů v Číně, muslimských Rohingů v Barmě, křesťanů a všech ostatních věřících v Severní Koreji, různé oběti Islámského státu a jeho odnoží v Sýrii, Iráku a Africe. Mnoha dalším se však dostalo jen malé pozornosti. Nikdo nenaznačil, že Saúdská Arábie, s níž mají Washington a Londýn zvláštní vztahy, je jednou z nejhorších nábožensky represivních diktatur na světě – diktaturou, která financovala šíření wahhábismu (nábožensky netolerantní formy islámu) po celém světě. Joe Biden v nejbližší době odcestuje do Saúdské Arábie v naději, že získá podporu kustoda obou svatých mešit, krále Salmána, a korunního prince Mohammeda bin Salmána v konfliktu Washingtonu s Ruskem. Ministr neupozornil ani na skutečnost, že Washington a Londýn podporují také násilné nestátní džihádisty, kteří jsou využíváni proti nepřátelům a protivníkům. Z  ministerské schůzky jste se nemohli  dověděl, že desítky tisíc arménských křesťanů byly nedávno nábožensky vyhnány z vlasti svých předků v Náhorním Karabachu ozbrojenými silami Ázerbájdžánu – přidruženého člena NATO, podporovaného Tureckem – plnoprávným členem NATO. Rostoucí násilné pronásledování křesťanů a muslimů v Indii na pozadí vládní podpory hinduistické nadžazenosti nebylo důležitým bodem diskuse. Náboženské čistky křesťanů v Nigérii byly sice „horkým“ tématem, které se objevilo na některých neoficiálních doprovodných akcích, například na jedné, které se účastnila CSI, ale v oficiálním jednání nebylo zdůrazněno jako téma zvláštního zájmu. Charakter a duch ministerské konference dobře vystihuje oficiální propagační video i závěrečné prohlášení.  Nenacházím zde žádná konkrétně označená kritická místa ani ucelené strategie.

Kde v současnosti vidíte nejhorší porušování náboženské svobody?

Severní Korea, Saúdská Arábie, severní  a střední Nigérie a další džihádisty ovládané oblasti subsaharské Afriky a Tureckem okupovaná Sýrie.

CSI bude i nadále vyzývat západní vlády, aby lépe prosazovaly náboženskou svobodu. Je nezbytné, aby se zájmy obětí pronásledování staly středem zájmu západních politik, aby se politici snažili změnit chování pronásledujících mocností. Vzhledem k tomu, že pronásledování kvůli náboženství celosvětově dramaticky roste, je práce CSI důležitější než kdy jindy.