Neděle, 13. listopadu 2011

Zasedací místnost číslo 2172 v Capitolu ve Washingtonu bylo přeplněná. Prominentní novináři, spolupracovníci CSI, politologové, odborníci na lidská práva, poslanci, ti všichni přišli 4. října 2011, aby si poslechli slepého, mladého súdánského otroka.

Ker mluví o svém životě otroka   

Ker Aleu Deng se objevil v tmavém obleku s bílou košilí a černou vázankou. Už po prvních slovech pronesených anglicky si získal přítomné apředsedajícího Christoph Smith. „Miluji americké jídlo“, řekl Ker „a rovnou třikrát denně. Během svého otročení jsem často nedostával nic po několik dnů.“



„Když byla moje matka se mnou unesena, byl jsem ještě velmi malý. Proto si na to nepamatuji. Spal jsem ve stáji pod slaměnou střechou. Moje matka venku. Zakaria býval často opilý a pak byl velmi zběsilý. Řval, že jsem nevěřící a nutil mne, abych se modlil jako muslim. Rozpomínám se ještě na ty modlitby. Raději bych však na ně i všechno ostatní zapomněl. To ale nedokážu. V mojí hlavě jsou ty obrázky ještě stále.“

Nejhorší však bylo, když mne Zakaria připravil o zrak. Musel jsem pást kozy a sbírat květy ibišku. Jednou byl se mnou nespokojen a tak mne pověsil za nohy hlavou dolů na strom. Pak mi nasypal do očí pepř a vedle zapálil ještě oheň, a já tak visel v kouři. Moje matka mi nemohla pomoct. Byl jsem skoro kouřem udušený a přestal jsem úplně vidět.“

„Moje matka byla velmi sině střežena. Byla ale jen jednou z mnoha. Říkala mi ´Vím že je to s námi špatné. Nesmíme však nikdy ztrácet naději, že to vše bude mít jednoho dne konec´. Denně jsem myslel na matku a na to, co právě dělá. Modlil jsem se, aby dostala sílu a vydržela.“

„Přál bych si, aby lidé v Americe věděli, že mnoho občanů Jižního Súdánu je ještě nes drženo jako otroci. Je s nimi zacházeno hůře než se zvířaty. Rád bych viděl svou matku na svobodě spolu s mnoha dalšími. To je moje poslání. Jsou to zdatní mužové a ženy. Prosím najděte cestu, jak jim pomoci. Děkuji vám!“