CSI v České republice bude v následujících měsících financovat stavbu druhého patra školy Jana Pavla II. v Maramu ve východoindickém státě Manipur.

CSI v České republice podpoří dostavbu druhého patra školy Jana Pavla II. v Maramu. Ve spolupráci se zdejšími salesiány pod vedením P. Jose Palelyho budeme usilovat o to, aby škola pro děti z chudých rodin mohla být co nejdříve dokončena. Jedná se o další důležitý příspěvěk v úsilí o rozvoj vzdělanosti v periferních oblastech Indie, které charakterizuje kmenová roztříštěnost, chudoba a nevzdělanost. Každé podobné dílo může velkou měrou přispět k pozvednutí celého regionu. CSI v České republice projektem školy Jana Pavla II. navazuje na dlouhou tradici pomoci místním salesiánům.

Také český kněz P. Jan Med zde zahájil misionářskou práci a byl Ježíšovým pionýrem pro místní kmeny. I proto se na nás s důvěrou obrátili spoluprácovníci a následovníci otce Meda s prosbou o pomoc při dostavbě školy.

Stavba druhého podlaží čeká na naši finanční pomoc!   

Žadatelem o pomoc je P. Jose Palely, který je knězem již osmnáct let. V posledních devíti letech odpovídal za vybudování vysoké školy Don Bosco College v Maramu, kde je zároveň rektorem a představeným instituce. Jeho asistentem je P. Josef Kindo.

Umístění objektu a situace v regionu

Maram se nachází v hornatém severu východoindického státu Manipur nedaleko hranic s dalším státem severovýchodní Indie Nagalandem. V tomto státě se nachází i sídlo salesiánské provincie Dimapur.

Severovýchodní Indie je částí tropického deštného pralesa a tropických střídavě vlhkých a monzunových lesů, které se rozprostírají od podhůří Himalájí až na malajský poloostrov. V Assámu jsou na úpatí Himalájí vůbec největší srážky na světě. Tato zeměpisně izolovaná oblast je velmi hornatá. Hory pokrývají 70 % terénu. Zemi kopců často zahalenou oblaky obývají různé a jazykově velmi rozdílné kmeny. Říká se jí Asie v malém. Bohatá indická různorodost není nikde tak zjevná jako v severovýchodní Indii, která sousedí s Bhútánem, Čínou, Barmou (Myanmar) a Bangladéšem. S Indií ji spojuje jen 20 km široký „Silguri Neck“ (kuřecí krk). Všech sedm států (říká se jim také „sedm sester“) obývá pouze 31,1 milionů lidí. Zato se jedná o nejpestřejší směs kmenů a jazyků v Asii. Každý kmen má svoji kulturu, tradice a jazyk.

Hornaté oblasti severovýchodní Indie   

Maram se nachází v okrese Senapati na severu státu Manipur. Svazový stát Manipur sousedí na východě s Barmou, na severu s Nagalandem, na západě s Assámem a na jihu s Mizoramem. Lord Irwin jej popisuje jako „Švýcarsko Indie“. Manipur je osídlen třemi etnickými skupinami – Meitei v údolí, kmeny Naga a Kuki-Chin na kopcích. Kromě toho sídlí ve státě mnoho minoritních společností ze sousedních států Indie.

Zeměpisně lze Manipur charakterizovat jako zemi dvou rozdílných území: hornatou část s hlubokými údolími a rovinami (dna dvou vyschlých jezer) s intenzivním zemědělstvím. Nachází se zde 600 km2 velké jezero Loktak. Dešťové vody jsou odváděny mnoha menšími toky, které se slévají do řek Barak (teče do Assámu) a Manipur, který teče do jezera Loktak. Průtok je velmi kolísavý. Za monzunových dešťů působí řeky velkou erozi.

Půda je na kopcích načervenalá od železa, v údolích naplavená. Srážky se pohybují od 933 mm/rok v Imphálu (hlavní město státu) do 2593 mm k v Tamenlongu. Teplota se pohybuje od nuly do 36 stupňů Celsia.

Okres Senapati (asi 2 stupně nad obratníkem Raka) sousedí na jihu s okresem Imphal, na východě s okresem Ukhrul, na západě s okresem Tamenlong a na severu se státem Nagaland. Jeho rozloha je 3271 km2 a má 210 tisíc obyvatel. Ve státě je nejnižší gramotnost v Manipuru. Gramotných mužů je 46 procent, žen však jen 36 procent!
Maram, působiště salesiánů, se nachází na severu okresu. Jeho obyvatelé milují pokoj. Jsou velmi hrdí na své slavné dny před příchodem Britů, i když se dokázali okupaci rychle a v klidu přizpůsobit. Mnozí se přesídlili z kopců k silnici, která se sice oficiálně nazývá National Highway. Ve skutečnosti se ale nejedná o žádnou dálnici, ale spíše o hodně vytlučenou silnici třetí třídy. Místní obyvatelé jen pomaličku začali přebírat od anglických baptistických misionářů vzdělávací systém. Indickou vládou jsou však stále považováni za primitivní kmeny. Na tomto malém území žije 22 různých kmenů a národnostních menšin. Rozdíly v jazycích jsou mezi některými dokonce tak velké jako mezi češtinou a maďarštinou!

Peníze od štědrých dárců CSI budou věnovány na stavbu druhého podlaží školy.   

Potřeba podpory

Převážná část obyvatel však zůstává v původních vesnicích na kopcích, které jim vždy poskytovaly bezpečí. Jednou z nich je i Maram Khullen. Žije v ní více než tisíc rodin a z administrativních důvodů je rozdělena do tří částí. Lidé z vesnice darovali pozemek pro stavbu misie, protože do centra v Maramu je to déle než hodina cesty. Základní škola se nyní nachází v primitivních přístřešcích z bambusových rohoží. Od 6. třídy už žáci musejí docházet do Maramu. Protože stávající prostory jsou naprosto nevyhovující a nebezpečné, začalo se se stavbou nové školy. Peníze se ale podařilo zajistit jen pro jedno podlaží. Je třeba postavit i patro další, aby bylo možné opustit starou školu.

Celá oblast je nedostatečně rozvinutá, naprosto chybí infrastruktura, strmé hlinité kopce velmi ztěžují budování komunikací a v období dešťů dochází k četným sesuvům strhávajícím stávající nedostatečně zpevněné cesty. Pro kámen je třeba dojít až k řekám v hlubokých údolí. Zcela chybí průmysl a kvůli špatným komunikacím nelze využívat bohaté místní zdroje. Na rozdíl od Assámu se zde čaji nedaří. Problematická je i bezpečnostní situace zhoršovaná agresivitou bojůvek usilujících o samostatnost. To vše je potom příčinou chudoby lidí.

Většina vesničanů farmaří. Závisejí na jedné úrodě ročně a tam, kde se dá zavlažovat, mají úrody dvě. Brzy po sklizni rýže se lidé díky vzdělání a lepší informovanosti snaží využívat omezených možností dopravy a prodávat na trzích navíc vypěstované brambory a zeleninu. Překážkou rozvoje obchodu jsou sociální a politické nepokoje.

Misie Dona Bosca je jedinou organizací, která se zasazuje o vzdělávání. Státní školy jsou zcela nefunkční, a proto ztratily důvěru lidí. Stát platí učitele naprosto nedostatečně, a ti pak nechtějí učit. Základní vzdělání je důležité v každé společnosti. Většina lidí však nemá prostředky pro zaplacení nákladů na vzdělání.

Misie Dona Bosca v Maramu   

Zdroje příjmů a cíl pomoci CSI

Jedním ze zdrojů financování vzdělání je školné, které se vybírá od žáků a studentů. Jak již bylo uvedeno, studenti pocházejí z chudých rodin, a tak je školné stanoveno na ještě dosažitelné úrovni 120 rupií na měsíc (asi 2 eura). Studentů je 415. Někteří z nich (sirotci apod.) však mají úlevu a platí ještě méně a většinou potřebují ubytovat.

Hlavním cílem této pomoci je zajistit nezbytné ubytování a potřebné prostory pro výuku dětí až do 7. třídy základní školy. Otec Jose Palely spoléhá na štědrost dárců, kteří se chtějí podílet na zajištění vzdělání pro nejchudší děti. Je potřeba zastavět plochu 108x30 stop (asi 35x10 metrů) při ceně 700 rupií za čtvereční stopu, což představuje 34 892 euro.

Organizace a zajištění stavby

Za organizaci a zajištění stavby bude odpovídat salesiánská komunita v Maramu a osobně její farář P. Josef Kindo a P. Jose Palely, ekonom provincie. Obdarovaní se budou přímo podílet na stavbě, rodiče dětí budou na stavbu zajišťovat kámen a dřevo a pomáhat s dopravou dalšího materiálu.

Na závěr popisu projektu otec Jose dodává: „Vaše štědrost dovrší nejen snahy misionářů-pionýrů, otců Jana Meda a později Petera Bianchiho, Josepha Edukana a mnoha dalších, ale i otce Jose Nedumattathila, zastřeleného na koleji v Maramu dosud neznámým střelcem v roce 1997. Kolej v Maramu má nyní 1475 studentů a letos první z nich budou skládat univerzitní bakalářské zkoušky. Ve státě sužovaném sociálně-politickými problémy řešíme při naší evangelizaci trvalý nedostatek financí. Předkládám tento projekt s důvěrou ve vaši spolupráci a na památku misionářů-pionýrů!“

Takto by měla vypadat škola Jana Pavla II. po vybudování druhého patra.